Pravda opojení

Za šera noci dostala se mi do dlaní předzvěst spádu. Byť stále ještě daleko jsme od útesu, ze kterého je souzeno se zřítit, už nyní se dávím ve své vlastní hořké železité krvi puzené ven organismem, který se rozhodl, že zažil svůj poslední pád. Můj pokoj vpadl do temnot a rozsvítily se jen červené značky. Všechny měly tvar srdce. Blikaly a kričely, ať odvrátím směr, kudy se vydávám, ale v neochotě jsem od nich odvrátila zrak; nikoli pozornost. Možná rozedřu si kolena na kost, ale dnes to nebude. Možná krev poteče proudem, ale dnes to nebude. Možná vakuum mého nitra prohloubí se na další dno, ale dnes to nebude.

Měla jsem zapalovač, měla jsem prostředek, měla jsem únik.

Ten mi našeptával, že se nikdy nezřítíme. Sliboval, že předzvěsti kypěly omylem. V důvěře jsem se vrhla do jeho komfortu a jiskry vášnivých polibků vysílaly blikající signály oknem zvědavým sousedům. Líbal mě. Vymrdal se mnou. Nedovolil mi myslet na nic jiného, než naň. Obmotal mi řetězy kolem krku a končetin, pohleděl hluboko do mé duše plné kosmického prachu a donutil mne pochopit, že mohla bych se trýznit stoprocentní jistotou o budoucích katastrofách a stejně bych pro tu špetku extáze věřila v lepší konce. Protože věděl a znal mne; přestanu-li bojovat o přežití těch nejtitěrnějších zrnek víry v okušení reálné slasti, únik pozbyde smyslu.

Pak ztvárnil se v tvou věrohodnou podobiznu, a tak jsem jej obdarovala dalším polibkem. Pevně k sobě přilnul celé mé bytí za zástěrou iluze tebe. Přiměl mě věřit, alespoň na pomíjivou chvíli se vzdal abstrakce a předstíral konkrétnost, jak nejlépe jsme společně dokázali. Žadonil, ať krmím ho dál dýmem svých neřestí; čím více kouře poklidně levitovalo u stropu, tím hlouběji jsem se dokázala oddat hebkým spárům cizokrajných hlubin. Těžkla mi víčka, a těžkla má vůle k životu bez tvé blízkosti – a abych přežila, stvárnil se znovu. Ten nekonečný cyklus nedokázal dohlédnout konce. Teď, když nad mou hlavou kývala se dýka zklamání, měla jsem chuť měnit únik v realitu více než kdy předtím. Teď, když černá kápě dýchala mi na zátylek, to všechnno kvetlo milionkrát tak bujarým vzrušením.

„Vážně to byla radost,“ zeptala jsem se jej, když nárty mých dlaní cestovaly po jeho tvářích, „vážně jsi necítil lhostejnost?“

„Splnila jsi mi tolik snů,“ odpověděl, „na slova nikoho jiného už nedbej.“

A to bylo vše, po čem jsem kdy toužila. Zapomněla jsem ve mžiku oka na slova pronesená reálnými ústy linoucími se reálným prostorem až k mému sluchu, zapomněla jsem na skutečné starosti o mou lásku, které rodily se ve skutečných lidech. Zapomněla jsem. Zapomněla jsem, co je skutečné a čím se konejším. To byly mé nedostatky, a já je milovala; bez nich nemohla bych se tak samovolně ztrácet. Planul ve mně jejich žár, a jeho plameny šlehaly skrze mou kůži jako démonické ohně z pekelných podsvětí.

Dozvím-li se, žes celý čas ukrýval povědomí o mém zoufalství – chci to. Zklameš-li mne – chci to. Mám-li bouřit se proti vyvěštěným osudům – chci to. Mám-li postavit se jim a v onom boji padnout – chci to. Přijde-li čas loučení – chci to. Mám-li uhynout v explozi ohňostrojů zamilování naprosto osaměle – chci to. Mám-li se před tebou stáhnout z kůže a obnažit z nespočtu svých falešných tváří – chci to.

Chci to, pak-li že mi bude dovoleno se při posledních vteřinách víry ztrácet ve tvém skleněném pohledu. Chci to, pak-li že stiskneš mou ruku, tak jako naposledy, ještě jednou. Chci to, pak-li že alespoň špetkou užasneš kolik umění vzniklo na základě tvé intervence do mého příběhu. Chci to, pak-li že na sobě alespoň jednou ustaneme rty. Chci to, pak-li že v našem opojení vznikne propojení, a pohledy ztratíme v dáli města chabě osvětleném právě zapadlým sluncem, přičemž za jemného a občasného vánku podvečera spočineme semknuti bok po boku, s těžkými víčky a o něco lehčeji dosažitelnou vůlí žít.

Iris: Pozdrav (2. 8. 2022)