Ahoj, tady Iris. Iris volá Zemi. 

Nedávno jsme se viděli na křtu našeho manifestu. Velmi všem sama za sebe chci poděkovat, že se dostavili. Splnili jste tak sen malé Iris, který se ve finále rozrůstá za své původní hranice. Hodně jsme si tam každopádně povídali o úniku. Svět našeho unikání už tedy znáte.

Měli byste ale vědět, před čím unikáme. Naše psaní je mimo jiné založené i na zranitelnosti vůči čtenářům, tak proto. Tohle je záznam mýho anti-únikovýho počinu, který končil v potu, spánku a probouzení se se slzami utíkajícími zpoza mých víček.

ANTI-EFFUGIUM

Autor: Iris

Na dosah není jediná duše. Jsem tu jen já, třas, octomilky, napětí a chlad jarní noci.

„Pojďme uniknout,“ řekl mi tenký hlásek vznášející se kdesi v mém podvědomí. Tentokrát jsem jeho návrh zamítla. Už ne. Dnes ne. Dnes se tomu všemu postavím čelem jako král mečů. 

A tak se svíjím čelem k temnotě svého pokoje s vytřeštěnýma očima, jako bych právě svědčila zvěrstvám kartelových vražd. Příšernosti mých vnitřních strachů se mi postupně prezentují jeden po druhém a já nedokážu nic, než ztuhle pozorovat jejich tragické divadlo. Nutí mě se klepat jako čokl, kterej právě sere žiletky. Jako tu jednu dávnou noc, kdy umírala babička a mně to všechno začalo docházet. To, že ne každá životní záležitost končí dobře. To, že nežiju v pohádce, kde funguje staré otřepané pravidlo, že dobro vítězí nad zlem. Jak dlouho jsem před tou skutečností prchala, že mě teď tak rapidně loví a v samé rychlosti po mně dupe jako stádo nabuzených býků?

Dohnali mě. Jsem trhána na pomezí bdění a bezvědomí, aniž bych si mohla vybrat některou z možností.

Mám chuť si jít opláchnout obličej ledovou vodou, ale zároveň jen dokážu tisknout modlitebně spjaté dlaně mezi stehny a poddávat se vůli boží. Kdybych se navíc u umyvadla podívala do zrcadla, všechno by se zhoršilo. To kvůli barvě mých panenek a člověku, po kterém jsem je zdědila. To kvůli strachu, který se za mnou den co den vleče od chvíle, kdy jsem se dozvěděla realitu svého rodinného břímě. Strachu, že budu vlastně úplně stejná, a jen strávím svůj život topením lítostí a obav v chlastu, dokud neudělám něco šíleně stupidního. Přála bych si, abych v odrazu svých skleněných bulv nemusela vidět záblesky toho bolševickýho sráče pokaždý, co se vrátím domů z flámu. Dnes je totiž ve společnosti trendem omílat generační traumata, jenže každá zmínka o takové záležitosti je pro mne jako kopancem do páteře, který se ukládá na potom a v ten pravý moment, jako právě teď, mi rozmlátí vnitřnosti na mastnej flek. Ale já chci mít právo na normální mladickej život. Já chci existovat bok po boku s mými přáteli nikoliv jako černá ovce. 

Ale dnes v noci se tak strašně bojím, že má minulost sahající do časových dálek i před mým narozením se se mnou bude stinně táhnout. Nevím, kolik vrstev identity ze sebe musím ještě sloupat, abych se jeho stopy ve svym životě zbavila.

A když se jí zbavím, stejně mi zbude spousta dalších imperfekcí, které mě v hlubinách nocí kdykoliv mohou polapit za ten zelenej zničenej kokrhel a omlátit mi obličej o hranu topení. V takových chvílích začínám rozumět, jak vznikají závislosti na substancích lépe, než z jakékoliv možné přednášky nebo příběhů z první ruky. V hrdle se mi zasekává brek a já si pořád dokola připomínám, že kdybych to nevydržela dnes, musela bych to vydržet zítra a nebo pozítří. Je to stav, kterej v člověku bublá celou věčnost a každým večerem v zakouřeném pokoji se jen oddaluje, jenže nikdy se nevyřeší. Nebo jsem na to možná jenom šla špatně.

Dnes mě popálilo pár slov. Ta slova přinesla uvědomění, že jsem možná nikdy nebyla tak důležitá pro své blízké, jako se mi zdálo. Že moje gesta nakonec neznamenají tolik, kolik jsem doufala. Že jsem v koutku něčího oka viděla neumírající sen a rozhodla se jej splnit, přitom to ale byla jen všednost. Roztříštilo to jistá přesvědčení o tom, jak moc mé činy znamenají pro jedince, kterým chci prostě dělat radost. Jenže nechci přestat, přestože uzavření se sama do sebe skýtá svých výhod. Pak by na mě čekal už jen klid a ničí slova mi nikdy nenasadí kůrovce do lesa uvnitř mojí lebky. Aha. To zní jako únik.

Jestli budu zvracet, vyletí ze mě jen motýli zmáčení žaludečními šťávami. Ještě nedávno byli příjemní, ale někdo mi nasadil brouka do hlavy, že jsem si je v sobě pěstovala spíš jako mor. JÁ UŽ NECHCI MILOVAT JEN Z POVZDÁLÍ. Já už nechci hledat východisko v sebedestrukci.

Různé podoby děsu sedí na krajích mé postele a všechno mi říkají. Krmí mou prázdnou vystrašenou mysl jako hladové sirotče, a já nemám na výběr než zkrouceně ležet a vyslechnout každého z nich.

Jsem tak unavená. Teror odešel. Jsem tak, tak unavená, a není tu nikdo, kdo by mě chytil kolem ramen a řekl mi, že je všechno v pořádku. Jsem tu jen já, mé chmůry, které usoudily, že mne vylekaly až příliš a teď sedí kolem mě a soucitně pozorují, jak píšu každé slovo, každou větu a každý odstavec zpovědi. Třas odešel, a já mám pocit, že chci padat. Ale na obzoru není žádný hebký obláček, který by tvořil mou přistávací plochu. Osamění mé bytosti se zdá býti bezedným.

Nesnášíš mě, vyhýbáš se mi? Myslíš, že jsem milovatelná? Myslíš, že nejsem jenom stín?

Z hlubin propasti své vlastní existence koukám do výšin, koukám do světla. Křičím jako malý bezradný kluk ve sklepě svých rodičů, protože žádné lepší místo pro výlevy způsobené jeho vlastními démony nemohl najít. A taky protože potřeboval najít úkryt, odkud ho rodiče nejspíš nebudou slyšet.

Zachraň mě. Zachraň mě. Zachraň mě. Zachraň mě. Prosím. Prosím. Prosím, zachraň mě.

Ale jsem tu jenom já, 

tak v tý propasti usnu.

Iris depiktující Sonatu reflektující tiše své emoce. "Mizení je nenápadné", 2. 5. 2023