PYŽÁMKO (Autor: RUFO)

 „A je tady zase,“  řekl si malý Robin a snažil se zavřít oči nejpevněji, co uměl. Ze strachu se mu však otevíraly každou chvíli znovu a znovu. Důvodem bylo temné šero jeho přes den tak krásného pokoje. Teď bylo ale vše pokroucené a hrůzostrašné. Pohledy do rohů místnosti vtažených do černé tmy, schovávající ohavnou příšeru, mu v krku způsobovaly obrovský knedlík, skrz který se dalo sotva dýchat. To byl ale pouze začátek a Robin to dobře věděl. Divné stíny měly tendenci se prodlužovat, zvětšovat, nafukovat ale hlavně přibližovat. Jen v těchto stínech příšera žila. Nakonec se vždy přiblížila až na dotek a poté Robin strachy upadl do spánku, ve kterém měl pouze stejně nepříjemné noční můry. 

Stávalo se to vždy stejně. Matka Robina uložila a zhasla lampičku. Odjakživa ji prosil, aby nechávala alespoň malinkaté světlo zapnuté, ona mu však vždy připomněla, že velcí chlapci se přece nebojí tmy. Dala mu polibek na čelo, vyzvala ho ke statečnosti, zhasla a s odchodem za sebou zavřela dveře. V jeho očích se zdála strohou matkou, nervózní a věčně vyčerpanou. Věděl, že jakýkoli jeho prosík je marný. Ať už měl jakékoli přání, bylo vždy zamítnuto. Byla to nejvíce ustrašená matka, kterou kdy viděl. A to mu neustále připomínala, jak má být v noci statečný.

Ve škole nebyl nijak zvlášť výjimečný, i přesto, že byl teprve v první třídě. Ostatní spolužáci dostávali hvězdičky a sluníčka za aktivitu v hodinách, zatímco Robin nesl za první pololetí pouze jednu, za smazání tabule. Jeho učitelka, paní Loffelmannová, poznala pouze, že Robin není živé dítě, myslela, že Robin je pouze docela líný. Vysvětlovala to už nejednou jeho matce, že je třeba dítěti vysvětlovat, jak lenost může ovlivnit jeho budoucí život, a jak je důležité, aby ho vedla k pořádku, kázni a vychování. Robova matka si však obhajovala svou ratolest tak, jak to dělají všechny matky. Je neobyčejně nadaný, potřebuje jen čas, ostatní děti ho nemají rády, a že na něj klade moc vysoké nároky.

Kdo ho za neaktivitu a lenost dokázal pokárat, byl jedině otec. Tmavovlasý muž vysokého vzrůstu, ze kterého měl Robin vždy respekt. Jednou dokonce zaslechl rodiče, jak se kvůli němu v obýváku hádají.

„Nemůžeš mu takhle nadávat, René,“ napadla matka Robinova otce.

„Ty ho akorát rozmazluješ, Ruth! Co z něj asi bude?!“ odsekl podrážděně René.

„Ty víš, jak moc je unavený. Nedělej z něj proboha stroj,“ odvětila Ruth.

„Já že z něj dělám stroj? Zařídil jsem, aby ses o něj mohla celé dny starat, aby byl se svou matkou, aby si ho učila, vedla a milovala. Nechápu, proč to tak nemůže být. Teď je čas, aby šel spát, abych nemusel poslouchat, jak je ve škole unavený.“

V té chvíli už Robin věděl, že musí rychle skočit do postele a dělat, jakože nic. Matka ve vteřině přišla a s prázdným tónem popřála synovi dobrou noc, políbila ho a jako vždy mu vysvětlovala, že má být hlavně statečný a nebát se tmy. To už ale Rob stejně neposlouchal. Drobně zdvihnul koutky rtů, aby mámě na chvilku ukázal, jak je velký hoch a pak předstíravě zavřel oči, jako by byl unavený. Matka bez dalších slov odešla a zavřela dveře. Dál už z obývacího pokoje neslyšel nic. Chvíli se mu zdálo, že přichází únava a skoro by usnul, ale přišla zas. Tentokrát viděl záblesk světla, a tak mžoural do nastávající tmy, bylo to auto, které kolem projelo? Chvilku zrychleně dýchal a snažil se ukočírovat své nekontrolovatelně bijící srdce. Po několika dalších okamžicích ale zase viděl, že se stíny hýbou. Ševelení v jeho uších přece nemohl být vítr. Otevřené okno neměl. Stín se natahoval a Robin se ztrácel v temnotě. Věděl, že příšera se nebezpečně přibližuje. Začal si překrývat hlavu dekou, jen část hlavy a oči pozorovaly tu nestvůru s dechem zatajeným. Takový strach. Bezedný, nekonečný strach mu zapříčinil mžitky před očima a v tu chvíli zase upadl do spánku bezmoci.

Nové ráno bylo ospalé. Vzbudil ho matčin nepřítomný hlas.

„Vstávej Robe, jdeme do školy, nesmíme zase zaspat.“

Jeho kroky byly pomalé a hlavou se mu točily myšlenky nad tím, co se včera v noci zase stalo. Příšera. Měla obrovité zuby a oči jí svítily červeně. Byla proužkovaná? Snad jako ta topinka, do které právě hleděl bez sebemenší chuti k jídlu. Ve škole bylo vše stejné. Nudné a únavné. Děti si o přestávkách hrály, poskakovaly a křičely, až Robina rozbolela hlava, kterou měl přeplněnou Žaluznicí. To jméno jí dal dnes při hodině matematiky, když si vzpomněl na její proužky. Zůstávalo mu jen pár střípků myšlenek z předešlé noci, a to ho frustrovalo ještě víc. Když ho paní Loffelmannová před polední pauzou vyzvala, aby si šel s kamarády zahrát slovní fotbal, odfrkl, že ho to nebaví.

Jako vždy se při odchodu opakoval stejný scénář. Ruth a paní Loffelmannová měly rozhovor o tom, že Robina nic nebaví a jak nejeví zájem o žádnou aktivitu. Ruth se zase rozčílila a konečně jeli domů. Cesta měla být bezeslovná jako vždy, dnes ale Ruth na syna promluvila.

„Broučku, musíš se snažit paní učitelku víc poslouchat. Je to moc důležité.“ Pověděla se snahou o laskavý tón.

Rob zvedl oči a nechápavě na matku koukal přes zpětné zrcátko ze zadní sedačky.

„Říkáš to kvůli tomu, že mě za to táta nemá rád?“ odpověděl smutně.

„To neříkej, tatínek tě má moc rád, jen nechce, aby si byl tak…“

„Takový jako ty?“ zeptal se vykuleně Robin.

„Robine! Není slušné poslouchat cizí rozhovory, když nevíš, o čem je řeč. Jsi ještě moc malý na to, aby si takové věci chápal. Tvůj otec si nemyslí nic špatného ani o jednom z nás. A navíc, o to vůbec nejde. Prostě se snaž ve škole a o víc se nestarej!“ vyhrkla neuroticky matka.

Od té chvíle byla cesta zase němá a Robinovi to vyhovovalo víc než nepříjemná konverzace. Hleděl z okna a víčka mu těžkla únavou. Než však stačil alespoň na chvilku usnout, už byli na příjezdové cestě domu. Dům byl veliký a starý. Fasáda omšelá a oprýskaná. Kolem domu se už léta nepracovalo, a tak i zahrada vypadala chudě a nedbale. Ostatně i interiér byl chaotický a neupravený. Také kvůli tomu si matka nezvala žádné kamarádky k sobě. Občas za nimi prý jela, když byl Robin ve škole, jinak byla neustále se svým synem a sem tam také flaškou vína. Dnes na svého syna však hleděla velice zvláštně. Sledovala jeho obličej, který působil neobvykle unaveně. Šedomodré kruhy pod očima a jasně nezdravá porcelánová bíla byly jediné barvy na chlapcově tváři.

Vzhlédl k matce a přišla mu dobrá příležitost povědět jí, co zase v noci viděl.

„Dneska u mě byla Žaluznice.“

„Kdo?“ optala se, a nervózně žmoulala v ruce kapesník.

„Žaluznice. Dal jsem jí to jméno dnes. Vzpomněl jsem si, že byla proužkovaná.“ odvětil statečně Rob.

„Co to kecáš! Ty mluvíš zase o tý zatracený tmě? Přestaň pořád hrát tyhle svoje nesmyslný hry! Chceš vypadat přede všemi jako blázen? Chceš nám všude dělat ostudu? Včera odposloucháváš cizí rozhovory, ve škole se nesnažíš a dnes si vymýšlíš na vlastní maminku takové lži. Tatínek měl asi pravdu, že tě nemám tolik rozmazlovat. Jakmile uslyším ještě jednou jedinkrát o tvojí vymyšlené lži, povím to tvému otci a ten už z tebe ty kraviny dostane.“

Robin strnul a jako přibitý hleděl na emočně vypjatou Ruth, která se dala do hysterického vzlykání.

„Slib mamince, že už tohle nebudeš nikde říkat,“ vykoktala ze sebe po několika okamžicích.

Malý chlapec s porcelánovou pletí skoro neviditelně přikývl a rozhodl se k útěku. Ve svém pokoji se oddal pláči trvajícího dlouhé minuty, než ho slzy ukolébaly do tvrdého spánku. Asi za hodinu už ho vzbudil jeho otec.

„Jedeme k zubaři, Robe.“

A spěšným krokem se vydal do obýváku za Ruth, zeptat se jí proč jejich syn zase spí přes den. Ta něco zamumlala, Robin si vyčistil zuby a spěšně se vydali na cestu.

Když dorazili k zubaři a Robin si lehl na polohovací lehátko, byl vlastně rád. Mohl si ještě chvilku odpočinout. Hleděl nad sebe, a oči mu dlouze a pomalu mrkali, viděl doktora, sestřičku, slyšel, že si povídají slova, kterým sotva rozuměl a najednou se dostával opět do světa snů. Poslední mrknutí před opuštěním bdělého stavu. Najednou uviděl, že plášť doktora je jaksi pruhovaný. Byla tady. Je to ona. Panika začala, doktorův obličej se najednou rozšířil a nafouknul, z jeho milého úsměvu se škubavým pohybem stala tlama velikosti fotbalového míče a oči mu zrudly krví. Černé zkroucené hnáty se natahovaly blíž a blíž k Robinovi, jako si to pamatoval z nocí. Začal nekontrolovatelně mlátit rukama i nohama kolem sebe, ve dne ji ještě nikdy neviděl, byla mnohem hrůzostrašnější a větší. Cítil, jak sliny Žaluznice stékají po chlapcově tváři, jak ho chce udusit a rozškrábat mu tváře.

Pak nic. Tma. Otevřel oči, viděl bílo. Pomalu se rozkoukával a viděl, že už není u zubaře, ale nebyl ani doma. Měl hroznou žízeň. Bolel ho obličej. Rozhlédl se a nedaleko sebe spatřil jen matku se svěšenou hlavou na židli nedaleko své postele. Podle zavedené hadičky, která vedla z jeho ruky, poznal, že je v nemocnici.

Nikdo nic neříkal, nikdo se s ním nebavil a celé jeho vnímání bylo v útlumu. Přišla paní v modrém obleku a rozpoznal, že jde nejspíš o zdravotní sestru.

„Museli jsme Robinovi zašít obě tváře, napadl vašeho zubaře a ostrý předmět, kterým ho měl vyšetřovat, ho velmi pořezal,“ vysvětlovala sestra.

„Žaluznice! Žaluznice! Maminko Žaluznice!“ snažil se křičet bezmocný, bolavý chlapec.

Ruth okamžitě poznala, co se Robin snaží říct. Sestra nevěřícně poslouchala jeho slova a snažila se pochopit, o co jde. Matka začala zběsile vyprávět o synově problému, že má velkou fantazii a že vidí nějakou příšeru vždy, když má spát. Zhroutila se a plakala, popisovala sestře, co vše pro své dítě dělá a že je nezvladatelný, neposlušný, a ještě si neustále vymýšlí tuto historku. Sestra okamžitě zavolala doktora, aby tu hysterii uklidnil, a když se Robin podruhé vzbudil, byl zase někde jinde.

 Ruth toho večera seděla doma a nad poloprázdnou lahví propadla depresi. Odešla do koupelny, z níž se už nikdy nevrátila. O pár hodin později ji nalezl René ve vaně plné vody a krve. Vše ohlásil na policii a vysvětlil rodinnou situaci, ve které se ocital. Plni pochopení a soucitu uzavřeli případ jako jasnou sebevraždu, uznali její depresi ze synova blouznění, které si způsobil svým strachem ze tmy. Doma byl v absolutním bezpečí a nic mu tam nehrozilo. Byl přesunut do psychiatrické léčebny pro duševně choré mladistvé.

A tak René zůstal sám. Opuštěný. V obrovském smutném domě. Konktrétně v dětském pokojíčku, kam každou noc chodil. Tentokrát však pouze čichající k pyžámku, ve kterém mu Robin pokaždé tak krásně voněl.

Zuzana Hofmanová (Rufo) 2022