NAPROSTO SAMA V TMAVĚ MODRÉM ZÁVOJI (Autor: IRIS)

Nikdy jsem v tom domě předtím nebyla, ale teď byl až na nás dva prázdný. Uprostřed noci skrze střešní okno dovnitř svítil jen měsíc a zahaloval prostor do tmavě modrých odstínů. Drželi jsme se jeden u druhého tak, jak bychom si nikdy v trojdimenzionálním fyzickém prostoru nedovolili, i když nevím proč. Koexistovali jsme způsobem, na jaký si ani nedovolíme pomyslet, když jsme spolu jako tělo a tělo, nikoliv duše a duše, jakoby schránky našich podstat věznily uvnitř jakoukoliv odvahu. Tehdy jsem konečně věděla, že ty jsi věděl, a ty jsi věděl, že já věděla – a to vše hřálo mé útroby tak uvolňující a jemnou senzací, že jsem nechtěla, aby to kdykoliv skončilo. 

Seděli jsme společně na pohovce, opírali se o sebe. Uchvácena krásou naší nevinnosti jsem se nemohla přestat omámeně usmívat, nebylo jak si poručit. Snad lehce mé slzy jen vykoukly na světlo světa a hned se zase schovaly, protože jsem se poprvé za dlouhou dobu cítila opravdu bezpečně. V přeslazeném filmu režírovaném naším sdíleným podvědomím jsem propletla své chladné prsty s těmi tvými a chytli jsme se za ruce. V zájemném porozumění, jenž zdánlivě opravdu mělo trvat věčně, jsme pomalu bok po boku ulehli. Hleděli jsme jeden na druhého a pak do stropu, jakoby na něm tančily miliony hvězd, a tak jsme onomu vymyšlenému vesmíru představili svou vlastní protohvězdu – spojení. Chtěli jsme být spojení. Chtěli jsme tam setrvat ještě chvíli. Zvedli jsme naše spjaté ruce do vzduchu a neodtržitelně je pozorovali.

Jenže poté jsem udělala něco, co jsem nikdy dělat neměla. Mrkla jsem. Kdybych věděla, kam mne mrknutí přenese, narvala bych si párátka mezi víčka a už nikdy nemrkla, třebaže bych měla oslepnout. Potomci pekla mne odnesli zpět tam, odkud jsem za tebou na naše skromné místo přišla a odkud jsi, dle mých dobrovolně sebeklamných přesvědčení, přišel i ty za mnou. 

Záhy jsi tam nebyl, a má paže visela ve vzduchu tam, kde byla, když jsme ještě drželi jeden druhého. Visela ve vzduchu bezdůvodně a naprosto sama. Ocitla jsem se uprostřed hluboké noci v bytě, který kdysi dávno alespoň poskytoval mé marnosti bezpečí a komfort, nyní se již však podobal kleci plné ostnů a nášlapných min. Pohovku vyměnila rozbitá postel a zatuchlá matrace plná prachu. Má paže ve tmavě modrém svitu visela naprosto sama, a když jsem otočila hlavou doleva, místo tebe tam ležel zády ke mně někdo jiný. Hlasitě jsem si povzdechla. To zklamání, ta lítost, ten sen; rozplynul se v pouhou matnou vzpomínku, která se časem rozštěpí na krátké fragmenty snímků, o nichž nicméně budu vědět, že přinesly mému duchu sta tisíce modrých růží během pár desítek minut. Nezbývalo mi však nic než se smířit s vytrácením našeho vysněného a falešného nekonečna a zírat na oddechujícího vlka v převleku zlatého retrívra, krvácejícího svou bolest na vše kolem sebe. Ten převlek působil velmi přesvědčivě. Proto jsem skončila tam a ne onam. 

Tak jsem se natáhla pro skleničku se šťávou, a třikrát se napila lamentující ztrátu našeho Edenu. Při usínání jsem si přála, abych se do toho snu mohla vrátit. Místo toho se mi zdálo, že člověk skutečně sdílící lože s mou existencí procitnul a nepřestal mne trápit, dokud jsem za východu slunce neprocitla zase já. Kéž by to tak nebylo.

Pavlína J. Čížková (IRIS) 2023