HÁČKO (Autor: Pupa)

Moje maličkost si stoupla na vydlážděnou cestu u Alberta v Krči, zatímco parta mých gymnazijních kamarádů šla koupit tekuté brambory, které BOŽKOV drze nazýval rumem. Neměla jsem chuť na další laciný cuba libre se Snídaňovým klubem z Aliexpressu, co omílal dokola ta samá témata, ale neměla jsem, kam jinam jít. O samotě jsem si byla nepřítelem.
    Vytáhla jsem modré PSka a dlouhou nikotinovou tyčinku si vložila s hlasitým výdechem do úst. Věrný ošoupaný zapalovač mi zapálil to pár minutové rozptýlení a já přivřela oči při chuti pekla na jazyku.
    „Zase to děláš,“ ozvalo se kousek ode mě. Zvedla jsem pohled ke známému chrapláku, který mi v osamocených chvílích hladil ušní bubínky.
    „Co?“ zeptala jsem se dlouhána s rozcuchanými vlasy nedbale zamotanými v černém šátku. Byl opřený o posprejovanou omítku supermarketu a kouřil ty své divné cigarety, které voněly jako pálené uhlí.
    „No, seš mimo,“ poznamenal stroze a odrazil se koženými kanadami od stěny, aby se ke mně přiblížil. Došla jsem k němu a smutně se usmála.
    „Jsem unavená, Háčko. Cítím jeho přítomnost,“ svěřila jsem se mu a pejskař, který procházel okolo, po mně střelil nechápavým pohledem. V jeho očích jsem si právě povídala se stěnou. V očích všech kolemjdoucích jsem teď stála za ochcaným rohem Alberta a vedla konverzaci s panelákem.
    „Dokud jsem tu já, nemůže na tebe,“ ujišťoval mě a v tu ránu mnou projel nepříjemný chlad. Byl tu.
Trhla jsem hlavou směrem ke keři opodál a vynořil se. Bledý hubeňour se žlutými ostrými zoubky a zapadlýma očima. Ty oči jsem nenáviděla. Obsidiány, které se leskly pod pár prameny mastné patky.
    „Ať jde pryč, Háčko. Nechci ho tu!“ Ošila jsem se a on mě v mžiku zatarasil svou dvoumetrovou šlachovitou postavou.
    „Vypadni, Billy! Děsíš ji!“ křikl po něm ostře. Ale Billy nemluvil. On nikdy nemluvil. Jen zíral.
Vykoukla jsem zpoza Háčka, abych zhodnotila situaci. Billy se přisunul blíž a za ním si vesele vykračoval někdo další. Zamžourala jsem. Byla to holka.
    „Kdo je to?“ šeptla jsem směrem k Háčkovi.
    „Linda,“ hlesl.
    „Kdo je Linda?“ nechápala jsem.
    „Je od nás.“ To mi stačilo. Další potenciální přítelkyně, kterou rozhodně nemůžu představit rodičům.
Přiklapala k nám na neonových platformách, které spolu s galaktickými legínami na dlouhých nohách působily v zapadlé sivé čtvrti naprosto směšně. Pohodila drdolem a pozdravila mě, jako by mě snad znala celá léta.
    „Proč furt tak civí?“ zašeptala jsem a shodila nedopalek pod sebe ignorujíc tu Barbie generace Z. Bušilo mi srdce. Nechtěla jsem s ním zase zůstat sama.
    „Billy, vypadni! Jinak to dopadne jako minule!“ zahřměl Háčko, ale vyzáblík se jen zašklebil a nepřestával na mě nestoudně zírat, jako bych byla napínavý nově vydaný seriál na NETFLIXU.
    „Proboha, přestaňte s těma dramatama! Doufala jsem, že se budeme bavit,“ zasténala afektovaně Linda, zatímco přežvykovala obří žvýkačku, která se jí pomalu nevešla do pusy.
    „Lindo, jdi stranou!“ rozkázal Háčko a ona ho s protočením očí poslechla. Doklapala k zábradlí u keře a opatrně si sedla.
              Billy něco zasýpal, ale nebylo mu rozumět. Nenáviděla jsem ho. Byl jiný než Háčko. Byl jiný, než ta chudá Paris Hilton v zajetí narkotik, která si teď prohlížela svoje gelové drápy. Poslali ho oni. Věděla jsem to.
              „Háčko, vyžeň ho! Vyžeň ho, nebo se neudržím!“ zakvílela jsem. Tlak na prsou se stupňoval. Zpocené dlaně jsem si zapletla do plavých vlasů a přikrčila se.

Jakmile tahle slova opustila moje ústa, Háčkova mohutná postava vyrazila směrem k té kreatuře a popadla Billyho za lem trika. Háčko byl sice statnější a vyšší a v našem světě by jednou ranou zbavil důstojnosti každého obyčejného smrtelníka, ale Billy čerpal sílu z temných koutů vesmíru. Padlí andělé ho krmili svými schopnostmi nedosahujících mezí a v tomhle ohledu měl zkrátka nadvládu.

Nevím, co bylo bizarnější. Jestli sledovat jak se jedna halucinace rve s druhou, anebo sledovat mě, jak zírám konsternovaně do nicoty a povzbuzuju svého spasitele. Ale já se nikdy nezajímala o to, že na mě lidi civí. Že si špitají a ukazují. Časem mi došlo, že mají příliš krátký zrak na to, aby dohlédli nad zavedené normy.
            Billy hluše křičel, když ho Háčko skosil na zem a hlavu mu přirazil na cestu dlážděnou žulovými kostkami. Linda ječela a snažila se rvačku zastavit, ale jakmile Háčko viděl rudě, nemohla jsem ho zastavit ani já. A pravdou bylo, že jsem ani nikdy nechtěla. Byl jediný, kdo se za mě rval a kdo se s nimi bít mohl. Pletence jizev na rukách a ostře řezané tváři byly jasným důkazem toho, že takový souboj už kvůli mně zakusil mnohokrát. A tenhle byl slabým odvarem oproti vzbouření vřískajících přízraků, které se na něj před mými zraky už mnohokrát sesypaly.
              Billy hubenými pažemi bušil do prázdna v chabé obraně, zatímco mu Háčko sázel odřenými klouby další a další varování.
              „Necháš ji bejt, rozumíš mi?! Necháš ji bejt! Zabiju tě. Nakopu ti tu tvou podvyživenou prdel, smažko!“ řval Háčko a já se v panice rozhlížela, zda nás někdo neslyší a nezavolá na nás zákon. Pak jsem se tomu pobaveně zasmála, když mi došlo, že je to naprostý nesmysl.
              Billova tvář měnila barvy, ale on se nepřestával šklebit. Dokázala jsem si představit, že se mu z úst line hnilobný pach a štípe Háčka do očí. Ten do Billyho mlátil takovou vervou, že v našem světě by tenhle rachitický chudák už dávno pošel. Mdle jsem hleděla na skrčené tělo šmíráka, který mě navštěvoval v soukromých chvílích a nedával mi pokoj, zatímco mu Háčko jedno koleno zarýval do trupu a druhou nohou mu přišlápl tenkou paži.
         „Tam byla fronta, ty vole! A ta kráva za pokladnou nám to nechtěla bez občanky prodat a než se Leo uráčil dojít k pokladně s dokladama, aby potvrdil, že osmnáct už sakra bylo, prostáli jsme tam důlek,“ spustila za mými zády moje nejlepší kamarádka Nina. Otočila jsem se k ní s rozšířenými zorničkami a snažila se nevnímat skřeky za sebou. „Ale máme Božku, můžeme jít!“ zajásala a parta vylézající z obchodu na důkaz výhry zdvihla flašky se zrzavým zabijákem. Vydali se směrem na lavičky ve vnitrobloku, kde jsme po škole sedávali a nechali se unášet opojnou plavbou levného chlastu.
    „Já hned přijdu. Musím ještě něco dořešit,“ zavolala jsem za nimi. Zrovna procházeli okolo dvou zmítajících se těl a já s vytřeštěnýma očima čekala na moment, až jeden z mých spolužáku o jednoho z nich zakopne.
Nestalo se.
    „A co?“ zeptala se Nina, která se zastavila v chůzi. Linda k nám došla a Ninu si přeměřila od hořčicových vyvýšených bot, až po stejně zbarvenou péřovou bundu.
    „Tohle je jako tvoje parťačka do nepohody, jo?“ zeptala se mě před ní bezostyšně a já jí pohledem naznačila, ať raději nic neříká.
    „Hej, mluvím na tebe. Co potřebuješ dořešit?“ ptala se mě netrpělivě Nina a já zrak opět přemístila na ni.
    „Musím zavolat mámě,“ vysvětlila jsem zběžně a natáhla se, abych přes Ninu vyšší postavu viděla na tu bídnou potyčku dvou bludných charakterů.
    „Aha,“ hlesla Nina, zatímco jí Linda prohrabovala melírované vlasy a mumlala cosi o špatném šampónu.
    Vytáhla jsem mobil na důkaz, že jdu opravdu volat, a Nina se konečně vydala za ostatními. Počkala jsem, až zmizí za roh, a doběhla k Háčkovi.
    Byl vyčerpaný. Pot mu stékal v tenkých čůrcích po vystouplých lících a čelo měl z nátlaku zkrabacené jak tahací harmoniku. Jizva u oka mu zrůžověla a zdálo se, že se protáhla až ke rtu, když křičel na Billyho jedno sprosté slovo za druhým.
    Billy pod ním ležel jako hadrová panenka, ale byl stále při vědomí. Stále cenil své zkažené špičáky a dokazoval nám tím, že i když se prát neumí, Háčko z něj život nevytluče. Spíš ho síla temnoty sálající z útlého těla vyčerpá jako prvního.
    „Háčko, nech ho bejt! Už to nemá cenu. Pomáhají mu!“ kladla jsem mu na srdce, ale Háčko nepřestával. Nepřestával ani tehdy, kdy mu zpod mohutných zad vylezly stvůrné pařáty a drápy mu zaťaly do širokých ramen. Vytrvával, i když mu krk olemovaly další kostnaté pazoury a neumožňovaly mu svobodný nádech.
    „Ne! Přestaňte!“ zvolala jsem a pokoušela se jim vzepřít, ale jejich zastavení bylo nemožné. Jen Háčko měl tu čest být každou nohou v jiném světě, aby je zpomalil.
    Mizel mi před očima. Seskákalo na něj hejno mnohookých bytostí. Vřeštěly tak nahlas, že jsem se musela přikrčit a rukama si zakrýt uši. Nechtěla jsem se dívat, jak jej nelítostně mučí a on jim to vysíleně vrací nazpátek.
    Podíval se na mě malou škvírou skrz ten chaosný chumel mroku a já věděla, co to znamená. Opouští mě na dobu neurčitou a vrátí se, až unaví temnotu natolik, aby se navracela jen v občasných atakách.
Slaná voda mi rozpálila oči, když mi Háčko vymizel z dohledu. Na zemi po něm zbylo jen malátné tělo Billyho, který se nepřítomně poškleboval na nebe zalité smogem.
    „Tak tohle byla nejhorší party ze všech,“ odfrkla si Linda a já jen mírně pokývala hlavou. Vydala jsem se beze slov za spolužáky k lavičkám a ona radostně cupitala za mnou, jako by očekávala pozitivnější zvrat událostí.
    Neohlížela jsem se. Šokované pohledy procházejících svědků, kteří s nepochopením sledovali mé výkřiky do prázdna, nikdy nenesly dostatečnou váhu na to, abych se otočila a dbala o zachování své důstojnosti. Důležitý byl pro mě jen návrat ztraceného zachránce.

Klára Mattanelli (PUPA) 2O23